Do Japonska jsme dorazili 17. 9. 2011 v pozdních odpoledních hodinách. Po nezbytných formalitách na letišti (pokaždé, když jsem přiletěla do Japonska, si mě na letišti vyhmátli k namátkové kontrole zavazadel, asi nevypadám příliš důvěryhodně…), vyřízení rail passu a nákupu jízdenek jsme se vypravili směr Tokyo. V plánu bylo hned druhý sednout na shinkansen a přejet až na západní konec největšího ostrova Honshu, do Hiroshimy. V Tokyu jsme tedy jen přespali jednu noc v hostelu, strategicky vybraném u konečné rychlíku z letiště, v Uenu.
Máte-li rail pass, můžete jezdit všemi vlaky státních železnic JR zdarma (s jednou výjimkou, viz dále) a zdarma máte i místenky. Drobnou nevýhodou je, že si je nemůžete sehnat dopředu, protože rail pass je sice nutné koupit ještě před odletem do Japonska, ale fyzicky ho dostanete do ruky až v Japonsku. Musíte tedy počítat s tím, že se vám může stát, že vámi vybraný vlak bude v době vašeho příletu už obsazený. A přesně to se stalo nám. Naštěstí z Tokya na západ jezdí shinkansenů poměrně hodně a mohli jsme jet už hodinu po našem preferovaném termínu, ale na méně vytížených trasách to může být problém. Zvlášť na trase do Aomori, kde jsou všechny vagóny povinně místenkové. Do Osaky a Hiroshimy jezdí i nemístenkové vozy, takže kdybychom nebyli vyjukaní z toho, kde jsme se to ocitli a jak to tam vlastně funguje, mohli jsme jet naším původním spojem a bojovat o místo v nich.
Onou výjimkou zmiňovanou výše je shinkansen označovaný jako nozomi. Je to nejrychlejší druh shinkansenu, který jede celou trasu z Tokia až do Hiroshimy. Nejrychlejší není proto, že by se jednalo o nějak speciálně upravené soupravy, ale čistě jen proto, že po cestě skoro nikde nestaví. Usoudili jsme tedy, že nemá smysl si za něj připlácet, a jeli díky RP zadarmo "obyčejným" shinkansenem do Osaky, kde jsme přestoupili na navazující spoj do Hiroshimy.
Cestování shinkansenem je pohodlné, a máte-li štěstí na pěknou krajinu (což trasa kolem hory Fuji zajisté splňuje), i zajímavé. Dlouhá únavná cesta a jet leg ale způsobily, že jsme ve vlaku bez jakýchkoli cavyků usnuli a málem přejeli cílovou destinaci…
Hiroshima nás přivítala zataženou oblohou, ale naštěstí už nepršelo, tajfun se přesunul víc na východ. Po ubytování jsme hned zamířili k tomu jedinému, co je na Hiroshimě zajímavé: k Peace Parku. Dříve měla Hiroshima i hrad, ale ten lehl popelem při bombardování, a to, co na jeho místě stojí, je jen nepříliš vzhledná betonová kopie, která nás k návštěvě moc nelákala.
Peace Park stojí na místě původního politického a obchodního centra města, a také přímo pod místem, kde 6. 8. 1945 vybuchla atomová bomba. V parku je několik památníků věnovaných obětem války a muzeum, jehož návštěvu bych doporučila všem bez ohledu na zájmy a osobní preference. Je to nezapomenutelný zážitek, jeden z kategorie těch, které nejsou striktně vzato dobré, ale rozhodně jsou silné.
V parku se k nám na chvíli přihovořil člověk (anglicky! nevídáno!), který si s námi chtěl povídat o historii místa, a velmi ho zaujalo, odkud jsme (kvůli Letzelovi, autorovi A-bomb dómu). S největší pravděpodobností se jednalo o jednoho z dobrovolníků, kteří působí při muzeu a zdarma provází turisty po parku a v muzeu. K naší smůle jsme o tom neměli ani tušení a po zkušenostech z Číny raději utekli.
Na vysvětlenou: do Japonska jsme odlétali jen měsíc a půl po návratu z několikaměsíčního pobytu v Číně. A zde se naplno projevily kulturní rozdíly: v Číně se vás jako turistu budou snažit vždy a za všech okolností obrat. Ne okrást, ale obalamutit, nabízet vše za výrazně přestřelené ceny, vnutit své služby a pak tvrdě vyžadovat peníze bez ohledu na to, že jste po nich sami nic nechtěli. Chytnout se samozvaného průvodce v Zakázaném městě je to nejhorší, co pro svou peněženku můžete udělat. Časem si vypěstujete obezřetnost, které je těžké se zbavit. V Japonsku si toto nikde nikdo nedovolil.
Kromě památek nás zajímalo také místní jídlo. Okonomiyaki je specifický japonský pokrm, směs z řídkého těstíčka, zelí, vajec a dalších ingrediencí, které si sami vyberete. Na speciálních stolech s železným plátem uprostřed se peče přímo před vámi a zdobí omáčkou, majonézou a katsuobushi (bonito flakes, sušená, fermentovaná a uzená ryba nastrouhaná na tenoučké průsvitné plátky). Její domovinou je Osaka, ale v Hiroshimě dělají svou vlastní speciální variantu, do které kromě výše zmíněných ingrediencí vmíchají i nudle.
Závěrečné ohlédnutí
Jsem ráda, že jsem se do Hiroshimy podívala, i když mě to ze začátku vůbec nelákalo a k návštěvě muzea mě přemluvil manžel. Teď mu musím poděkovat, protože se jednalo o silný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Vracet se sem ale už nebudu, vše podstatné jsme už viděli.