Kyoto, Mekka všech cestovatelů do Japonska, historické hlavní město plné památek, chrámů, zahrad, pagod, muzeí, čajoven, divadel a město gejš. Nikdo, kdo do Japonska zavítá, by ho neměl vynechat, a oprávněně. Přesto, nebo právě proto, je to místo, které mě v Japonsku nejvíc zklamalo. Ne, to není to pravé slovo. Nedostálo představám, jaké jsem o něm měla (takže je to vina moje a ne vina města, jsem si toho vědoma). Právě proto bych vás chtěla na začátek varovat: až se budete chystat do Kyota, nečekejte takovou větší Naru. Čekejte menší Osaku. Množství turistů si asi každý umí představit, ale Kyoto je moderní živé město plné betonových budov a hlučné dopravy (zvláště proto, že na rozdíl od jiných japonských měst má jen dvě linky metra a ty ještě ani nevedou přes centrum, takže hlavním dopravním prostředkem zůstávají autobusy). Přišlo mi mnohem hlučnější a hektičtější než Tokyo.
Celkovému dojmu nepomohlo to, že jsme se ztratili na nádraží a nemohli najít cestu ven. Abyste rozuměli: japonská nádraží nejsou jen budovy s prodejnou jízdenek a čekárnou. Často jsou jejich součástí obchodní domy a restaurace, v podzemních i nadzemních patrech. Kyotské nádraží má pater asi 14 a my si chtěli koupit nějaké jídlo na cestu. Vešli jsme do supermarketu, nakoupili a doufali, že se skrz něj dostaneme ven na ulici. Po asi čtvrt hodině bloudění jsme to vzdali a vrátili se zpátky po svých stopách k nástupištím, kde jsme hledali jiný východ.
Poznámka na okraj ke kyotskému nádraží: některé shinkanseny odjíždí z nástupiště číslo 0. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že na jízdenkách máme reálné číslo nástupiště a není to jen náhrada za "nástupiště zjistíte z odjezdových tabulí" (na nich ta 0 svítila taky).
K ubytování jsme si vybrali hostel v úplném centru města. Protože – starodávné chrámy stranou – to hlavní, čím Kyoto žije, je nábřeží Pontocho a přilehlá čtvrť Gion. Pontocho je ulice hned vedle řeky Kamogawa plná restaurací a barů a žije dlouho do noci. Gion je čtvrť obchůdků, čajoven, divadel v tradičních dřevěných domcích machiya a je to ono místo, kde je možné na ulici potkat geishu (v kyotském dialektu geiko) nebo maiko (učednici) spěchající za klienty. Stejně jako všichni ostatní průvodci po Kyotu si neodpustím poznámku, že je velice neslušné je na ulici otravovat, stavět nebo se s nimi fotit bez jejich souhlasu. Takže sice i my jsme na jednu narazili, ale fotku vám ukázat nemůžu.
Památek je v Kyotu nepočítaně. Mohli byste tam žít rok a nestihnout všechno, co je k vidění. My ale nejsme ty typy, co se ze všech sil honí celý den, aby si mohli odškrtnout co nejvíc atrakcí na seznamu, takže jsme plány omezili na dvě památky denně a nechali si spoustu prostoru na volné bloumání městem a jeho uličkami.
Jako první jsme navštívili Nijojo, hrad, který byl postavený na začátku 17. století jako oficiální rezidence Tokugawy Ieyasua. K vidění jsou velké audienční síně s nádherně malovanými stěnami i rozlehlý park, ve kterém se budovy nacházejí.
Od hradu jsme přejeli autobusem do asi nejznámějšího kyotského (nebo obecně japonského) chrámu Kiyomizudera. Chrám stojí ve svahu a je podpíraný 13metrovými dřevěnými sloupy. Bohužel v době naší návštěvy byla část chrámu schovaná za lešením.
V areálu jsou také tři prameny vody s magickými účinky. Podle toho, ze kterého se napijete, si můžete přát buď dlouhý život, úspěchy ve škole nebo štěstí v lásce. Neměli byste ale pít ze všech tří, to se pokládá za chamtivé. Počítejte ale s tím, že si budete muset vystát i víc než půlhodinovou frontu.
Kiyomizudera je působivý chrám v krásném prostředí. Musím ale přiznat, že kvůli množství turistů a komerce je to taky památka, ze které jsem byla nejvíc zklamaná.
Druhý den jsme si chtěli prohlédnout slavný Stříbrný pavilón Ginkakuji v severovýchodní části města. K němu vede od chrámu Nanzenji stezka nazývaná Cesta filozofie (Tetsugaku no michi). Přibližně dvoukilometrová stezka kopíruje trasu kanálu, který sem přivádí vodu z jezera Biwa, a nejhezčí je prý na jaře, kdy kvetou sakury. Můžu ale potvrdit, že procházka klidnými bočními uličkami s malými krámky a kavárnami je příjemná v jakémkoli ročním období.
Ginkakuji se sice jmenuje stříbrný pavilón, ale jméno dostal jen jako protiváhu ke Zlatému pavilónu Kinkakuji, se stříbrem nemá nic společného. Pavilón si postavil shogun Ashikasa Yoshimasa jako místo, kam se chtěl uchýlit na odpočinek, ale po jeho smrti byla stavba přebudována na zenbuddhistický chrám. V minulosti sloužil jako centrum kultury a umění. Dnes láká hlavně kvůli své nádherné zahradě. A musím říct, že tentokrát jsem zklamaná nebyla, zahrada je naživo opravdu tak krásná jako na fotkách.
A to i navzdory množství turistů, kterých je zde hodně, stejně jako ve zbytku Kyota. My se zde ocitli v době, kdy do Kyota proudí davy japonských školáků na školní výlet. To by obecně nijak nevadilo, kdyby tito školáci nedostávali za úkol na turisticky exponovaných místech odchytávat cizince a bavit se s nimi anglicky. Obvykle vás obstoupí skupinka 15 dětí s učitelkou, vytáhnou papír s otázkami a ten nejodvážnější z nich se začne ptát, odkud jste ("Čeko? Kde to je?"), jestli máte rádi japonské jídlo a co se vám na Japonsku nejvíc líbí. Poprvé to bylo milé. Podruhé chtěl člověk pomoct. Ale když vás během návštěvy jedné jediné památky obklíčí už třetí, čtvrtá, pátá školní výprava, začnete utíkat :)
Sejdete-li od Ginkakuji k řece, můžete na stanici Demachiyanagi nastoupit na vlak, který vás odveze přímo do stanice Fushimi Inari (přes Kyoto jede v podzemním tunelu). Na jižním okraji Kyota na svazích hory Inariyama se rozprostírá svatyně Fushimi Inari Taisha. Už jsem psala, že shinto je mi velmi blízké, takže asi nepřekvapí, že návštěvu Fushimi Inari pokládám za nejlepší zážitek z celé kyotské výpravy.
Svatyně je známá řadami červených torii brán, kterými jsou lemovány stezky a pěšinky po celé hoře. Brány svatyni darovali jednotlivci, rodiny, firmy i velké korporace a na svazích hory je jich několik tisíc. Svatyně je věnována Inari, bohu/bohyni rýže a úrody. Jejími posly jsou lišky, takže jejich sochy najdete také všude.
Turistů se zde moc bát nemusíte. Dole v chrámu jich sice bude dost, ale většina se jen vyfotí se začátkem cesty a zamíří pryč. Přitom je svazích hory cest na 2-3 hodiny brouzdání a najdete tu i několik restaurací a čajoven. Jen dejte pozor: nechoďte sem, pokud se bojíte pavouků! Brány jsou v lese a pro věšení pavučin mají ideální tvar…
Další dny jsme se vydali objevovat opačný (severní a západní) okraj města. Kinkakuji, Zlatý pavilón, byl postavený dědečkem autora Stříbrného pavilonu a také sloužil jako zenbuddhistický chrám. V minulosti několikrát shořel a byl postaven znovu, naposledy v roce 1950, kdy ho zapálil bláznivý mnich. Během oprav bylo na jeho natření použito 20 kg zlata a pamětníci tvrdí, že dnes pavilón působí mnohem velkolepěji než před opravou, protože vrstva zlata se až zpětinásobila oproti tomu, jak to bylo před požárem.
Přiznám se, že jsem od tohoto místa nečekala mnoho. Na fotkách působí pavilón dost kýčovitě, a kdyby neležel poblíž Ryoanji, asi bych se sem ani nevydala. A udělala bych chybu. Musím říct, že naživo je opravdu krásný, jeho zlatá barva výrazně kontrastuje s tmavou zelení okolních stromů.
Ryoanji je další z kyotských buddhistických chrámů. Sám o sobě není nijak zajímavý, zajímavé je to, co leží na jeho pozemku: asi nejznámější karesansui, japonská suchá zahrada. Je tvořena jen oblázky, kamením a mechem, které symbolizují různé krajinné prvky našeho světa (moře, hory apod.). Přesná symbolika této konkrétní zahrady není nikde zaznamenána a tak je na vás, co v ní uvidíte. Naživo je mnohem menší, než jak se jeví z fotek, ale je opravdu působivá. Jejímu kouzlu pomáhají i hliněné stěny kolem ní, na kterých zub času vytvořil zajímavé barevné mapy. Zahrada samotná je tvořena oblázkovým mořem, ze kterého se zvedá 15 porůznu roztroušených větších kamenů. Zajímavostí je, že ať se na ni díváte z jakéhokoli místa, je vždy alespoň jeden kámen vašim očím schovaný.
A protože jsme chrámů a zahrad zřejmě ještě neměli dost, vypravili jsme se poslední den do chrámu Tenryuji na západním okraji města. I když je jeho hlavním tahákem rozlehlá zahrada, přístupné jsou i chrámové budovy, které si můžete projít uvnitř.
Tenryuji leží v části Kyota zvané Arashiyama (doslova Bouřková hora). Svahy hory pokrývá rozlehlý bambusový les.
Závěrečné ohlédnutí
Kyoto rozhodně stojí za vidění. Je jedno, jak dlouho se rozhodnete zůstat, vždycky se najde něco, co byste ještě chtěli vidět a kvůli čemu stojí za to se sem vrátit. Já jsem ráda, že jsme si na něj vyhradili 4 dny a nehonili se od památky k památce. Vrátila bych se tam podruhé? Rozhodně ano. Tentokrát už budu mít realistická očekávání a nebude mi hrozit zklamání z davů lidí a hlučných ulic. Ráda bych prozkoumala širší okolí Kyota, kupříkladu přechod hor z Kuramy do Kibune vypadá lákavě. Arashiyamu bych ráda viděla na podzim, když červená listí, a vyzkoušela bych jízdu na lodi po řece Hozu (v ceně je i grilování přímo na lodi). V Gionu bych zašla do divadla na přestavení maiko. A půjčila bych si auto a zajela se podívat do Uji na čajové plantáže.