Po prohlídce Kyota se naše cesty opět rozdělily: Nif se vydala na sever do Kanazawy a na poloostrov Noto Hanto a my zamířili objevovat krásy Japonských Alp. Na příštích pět nocí se naším domovem stalo Matsumoto.
Z Kyota jsme vyrazili vlakem do Nagoyi. Shinkansen odjížděl z nástupiště č. 0, což nás v první chvíli dokonale zmátlo. Nepodařilo se nám sehnat místenky a vagóny byly plné, ale aspoň jsme si vyzkoušeli, že na tu chvíli (150 km mezi Kyotem a Nagoyou zvládne shinkansen za 30 minut) se dá vydržet stát v chodbičce a nikdo vás nevyhodí. Pak ještě dvě hodiny rychlíkem a mohli jsme se nadechnout čerstvého horského vzduchu.
Nadechnout a jít se přiobléknout. Začal říjen, a zatímco v nížinách u moře se dalo chodit v krátké sukni a sandálech, v Matsumotu, ležícím v nadmořské výšce kolem 700 m n. m. v údolí mezi dvou- a třítisícovými vrcholky Japonských Alp, jsme večer po setmění s chutí vytáhli svetr a bundu.
Matsumoto není velké město a pro turisty slouží hlavně jako brána do hor, ale přeci jen má jednu památku, kvůli které se míří i městští turisté: jeden z 12 původních zachovalých hradů. Je sice postavený na rovině a trochu se ztrácí mezi běžnou zástavbou, ale má natolik výrazný vzhled, že ho poznáte na první pohled. Jeho fasáda je totiž černá.
Je obehnaný vodním příkopem, uvnitř je muzeum místní historie, a pokud si dobře pamatuju, dokonce má popisky v angličtině (to bohužel není v Japonsku samozřejmost).
V Matsumotu jsme také zažili naše první matsuri. Matsuri je festival, nebo slavnost, chcete-li, obvykle zaštítěná místním chrámem. Může být spojená s nějakým celojaponským svátkem (typicky Nový rok nebo v létě tanabata), nebo může jít o čistě lokální záležitost (jako moravské hody). Forma oslav se liší místo od místa, ale většinou se koná průvod městem, během kterého se nese nějaká relikvii z/do chrámu. Stoprocentně se ale můžete spolehnout, že součástí oslav bude moře jídla. Pouliční stánky s výběrem toho nejzajímavějšího, co japonský street food nabízí, jsou všude.
V Matsumotu byly na hlavní ulici vystavené zdobené vozy, které potom v průvodu jedou městem. Samotného průvodu jsme se neúčastnili, místo toho jsme dny trávili mimo město, ale mohli jsme si to dovolit: za pár dní nás čekalo mnohem velkolepější matsuri v Takayamě.
Naše první cesta z města vedla do Hotaky, nedaleké vesnice, kde se nachází wasabi farma. Hned u nádraží jsme objevili informační kancelář, kterou vedla paní, která uměla perfektně anglicky (to taky bohužel není úplná samozřejmost) a po našich zvídavých dotazech nám doporučila výšlap na horu Tsubakuro, dodala mapy a zjistila autobusové spojení. Tímto jí dodatečně děkuju za perfektní servis.
Přímo před nádražím je půjčovna kol. My jimi pohrdli a rozhodli se vydat pěšky, čehož zpětně částečně lituju, protože bychom si ušetřili dost času. Od nádraží na farmu jsme ušli skoro 7 km (pravda, včetně procházky na oběd kolem řeky). Na druhou stranu bychom si pravděpodobně neprohlédli krásnou shinto svatyni kousek od nádraží a na zpáteční cestě buddhistický chrám.
Myslím, že někde tady se ve mě zrodila nehynou láska k japonskému venkovu a vesnické krajině jako takové.
Než jsme došli na farmu, udělali jsme si zastávku v Azumino Arthills Museum, což je komplex, který vystavuje místní výrobky ze skla a pořádá tematické výstavy a workshopy. Jako suvenýr jsem si přivezla krásné skleněné náušnice, ale co je hlavní, dozvěděla jsem se, jak se jmenuje moje oblíbená ingredience přidávaná do různých polévek a omáček: sansai, doslova horská zelenina (více viz článek o jídle).
Wasabi, které znáte jako zelenou pálivou pastu, je ve skutečnosti odrůda křenu. Nepěstuje se na poli v půdě, ale v kamení uprostřed ledové řeky, v letních měsících je navíc shora krytý před sluncem.
Daio wasabi farma je volně přístupná veřejnosti a nabízí spoustu výrobků z kořene wasabi, od klasické pasty podávané k sushi, přes kosmetiku a plyšáky, až po wasabi zmrzlinu (spoiler: vůbec nepálí).
Druhý den jsme využili tipu od paní z informační kanceláře a přivstali si (v pět ráno!), abychom stihli první autobus z Hotaky na konečnou zastávku Nakabusa onsen. Když jsem teď kontrolovala spoje, zdá se, že jich pár přidali, už jich jezdí 5 denně (poslední zpáteční odjíždí z Nakabusy kolem čtvrté), během našeho pobytu jely tuším jen 3 a poslední odjížděl kolem půl třetí, což nedává prostor na to se v horách příliš zdržovat a je dobré vyrazit hned ráno.
Musím přiznat, že nás tehdy lehce šokovala cena (1700 yenů za jednu cestu, to bylo tehdy přes 400 Kč). Dnes už bych neřešila autobus a půjčila rovnou auto.
Na nádraží v Hotace jsme také poprvé během naší dovolené narazili na geniální japonský vynález: automaty na pití v plechovkách, které nabízí i teplou variantu (různé druhy kávy, kakao, čaj s mlékem). To by se mělo zavést všude!
25kilometrovou cestu do hor autobus zdolával asi hodinu. V serpentýnách musel jednou zastavit, aby nepřejel opice (pravděpodobně japonské makaky), kteří si to štrádovali napříč úzkou horskou silnicí.
Většina lidí nejezdí do Nakabusy chodit po horách, ale navštívit právě onen onsen, který má toto místo v názvu. Jsou to venkovní lázně (rotenburo) s výhledem na hory, spojené s místní restaurací. Bohužel jsme neměli čas tam zajít; a trochu nás odradila obsluha, která nám dost nevybíravým způsobem (opravdu! v Japonsku na nás někdo byl protivný, nevídáno!) zakázala vzít si batoh dovnitř a chtěla po nás, abychom veškeré své věci (foťák, doklady...) nechali na hromadě před restaurací. Ano, jsme v Japonsku, ale do téhle úrovně důvěry jsem asi ještě nedorostla. Od té doby tomuto místu neřekneme jinak než Kakabusa…
Výšlap na Tsubakuro-san není náročný. Ano, k horské chatě Enzan-sou (kde jsme končili) překonáte asi 1200 výškových metrů (z 1450 lezete na 2650), ale cesta je udržovaná a terén není náročný. Měli jsme štěstí, že v této nadmořské výšce už začínal podzim a barvily se stromy.
Po cestě jsme se zastavili ještě v chatě Kassen-goya, kde jsme si dali teplý oběd. Opět nás překvapilo, že ceny byly stejné jako v údolí…
Enzan-sou je horská chata, kde se můžete najíst a v případě potřeby i přespat. Co jsme vypozorovali, spousta Japonců chodí do hor na těžko – dělají několikadenní přechody a přespávají v chatách nebo ve stanech. Což tedy zde, kdy v noci už teploty klesaly k nule a ve dne foukal silný ledový vítr, muselo být dost náročné.
Další den jsme si dali spíše odpočinkový. V plánu bylo zajet do Nagana, kde jsme se měli znovu shledat s Nif. Ta kvůli tomu, chudák, vstávala kolem čtvrté, aby se z Kanazawy dopravila až sem. Dnes už tam jezdí shinkanseny, ale v roce 2011 to byla ještě hudba budoucnosti a Nif se musela spolehnout na rychlíky a místní lokálky plné dětí jedoucích do školy, přímé spojení neexistovalo. Cesta jí trvala kolem 4 hodin.
Nagano je město, které mimo zimní lyžařskou sezónu není vlastně ničím zajímavé. My se tam vypravili, protože ho stejně jako všichni Češi známe díky olympijskému zlatu v hokeji, a byli jsme zvědaví, jak to tam vypadá. Jedinou známější památkou je vlastně jen místní buddhistický chrám Zenkoji.
Slavná jsou ale také místní jablka (slavnější už jsou jen ta z Aomori). Můj učitel japonštiny mi vysvětloval, že tmavé části dužiny kolem jádřince se říká jablečný med a je pokládaná za nejchutnější část jablka. Pozor, Japonci nikdy nejedí jablka se slupkou a v celku. Vždy si je oloupají a nakrájejí na měsíčky; jíst to jinak je prý znak barbarství, tvrdí můj učitel, který žije v České republice už přes 20 let a doteď by jablko vcelku nesnědl :)
Nenechte se zaskočit cenou: to, co tady dáme za kilogram prémiových jablek, stojí v Japonsku jablko jedno. Platí to teda o ovoci obecně, v Japonsku je velmi drahé a často se jí jako dezert, ne obyčejná svačina.
Večer jsme se prošli po Matsumotu, aby si ho prohlédla i Nif, a objevili soustu zajímavých zákoutí a uměleckých děl v ulicích. Zašli jsme na večeři do místní restaurace a tam jsme poprvé, a až dodnes i naposledy, zažili zemětřesení. Abych pravdu řekla, kdybych v tu chvíli neseděla v restauraci na židli, asi bych si ani ničeho nevšimla. Židle se pode mnou lehce rozkývala, ale v první chvíli jsem si myslela, že mi do ní jen někdo ze spolustolovníků kopnul. Pak ale začali hlásit informace o zemětřesení i v televizi, která visela na zdi, a naši domněnku potvrdil i číšník. Na jednu stranu je našinec lehce zklamaný, že byly otřesy jen sotva rozpoznatelné, na druhou stranu můžeme být rádi, že se vlastně nic nedělo, protože zhruba ve stejnou dobu se otřásala země i na druhém konci Japonska na Kyushu a tam se to neobešlo bez škod na majetku.
Poslední den jsme si půjčili auto a vyrazili do hor na druhé straně údolí. Auto jsme neměli objednané dopředu, zařídila nám to ochotná paní na recepci v hotelu, a bylo znát, že s cizinci se tu moc nepočítá (všechny informace v japonštině). Nicméně auto jsme dostali, opět náš oblíbený Nissan March, a vyrazili směr Utsukushigahara Kougen. To je rozlehlá náhorní plošina ve výšce kolem 2000 m n. m. protkaná sítí stezek a cestiček, s nádherným výhledem do údolí. Nachází se tam Utsukushigahara Bijutsukan, galerie moderního umění pod širým nebem.
Tentokrát nás ale štěstí opustilo, a zatímco jsme se autem šplhali serpentýnami nahoru, vjeli jsme do mlhy husté jako mléko. Nahoře nebylo vidět na krok. Přesto jsme se nevzdali a vyrazili aspoň na krátkou procházku. Doufali jsme, že se mraky rozeženou a bude vidět aspoň něco. Mno. Po hodině jsme se vrátili do auta mokří jako myši, sjeli dolů do údolí a zbytek dne prospali na hotelu.
Závěrečné ohlédnutí
Asi to tak nevypadá, ale tohle byla jedna z nejlepších destinací, kam jsme kdy v rámci Japonska zamířili, a rozhodně jsme tam nebyli naposledy. Japonské Alpy potřebuju prozkoumat důkladněji. Pokud byste se do této oblasti chystali, s klidem vynechejte Nagano, nic zajímavého tam nemají, ale asi je v prvé řadě chyba jezdit sem kvůli městské turistice.