Přiznám se, že když jsme rok po naší první cestě plánovali, kam pojedeme příště, nebylo Japonsko na prvním (a vlastně ani druhém) místě. Přemýšleli jsme nad Taiwanem a Jižní Koreou, ale po dlouhém zírání do mapy východní Asie nám do oka padlo ještě Hokkaido. A po několika dnech zvažování různých možností právě Hokkaido vyhrálo.
Hokkaido, nejsevernější (a druhý největší) z japonských ostrovů, má diametrálně odlišné klima než zbytek Japonska. Jeho hlavní město Sapporo leží ve zhruba stejné zeměpisné šířce jako Vladivostok, takže i v létě je tam na japonské poměry příjemně chladno (kolem 25°C) a není tam tak příšerná vlhkost vzduchu jako ve zbytku Japonska.
Protože naším hlavním cílem byla hokkaidská příroda, hlavně tamější nádherné hory, bylo jasné, že budeme muset jet v létě. Hokkaido je rájem turistů hlavně v zimě, kdy zdejší hory okupují hordy lyžařů a snowboardistů, a sníh leží na vrcholcích některých hor i v létě. Většina letní turistické infrastruktury funguje jen od června do září (nebo dokonce jen v červenci a srpnu) a při plánování treků v horách je potřeba brát do úvahy i místní hnědé medvědy – v době, kdy vyvádějí mladé, můžou být hory uzavřeny.
V plánu bylo větší část dovolené strávit na Hokkaidu a posledních pár dní přejet přes Touhoku (severní část ostrova Honshuu) do Tokya. Bohužel až po koupi letenek jsme zjistili, že první srpnový týden (kolem svátku Tanabata) se v Aomori na severu Honshuu koná jedno z nejznámějších japonských matsuri, při kterém jedou městem vozy s obrovskými papírovými skulpturami. To jsme si nemohli nechat ujít, takže jsme změnili plány a na cestu na jih se vydali o pár dní dřív, abychom stihli alespoň závěr festivalu.
Prvním úkolem bylo zjistit, jak se nejlépe na Hokkaido dostat. Zvažovali jsme různé možnosti včetně přespání v lůžkovém vlaku, ale nakonec se jako nejrychlejší a zároveň nejlevnější možnost ukázal vnitrostátní přelet s tarifem Experience Japan (viz Doprava).
Tokyo má dvě letiště: Narita odbavuje většinu mezinárodních letů (sem jsme přilétali i my) a Haneda většinu vnitrostátních. Jenže zatímco Haneda leží přímo v tokijském zálivu pár zastávek monorailem od centra města, Narita se nachází ve vedlejší prefektuře Chiba, hodinu až dvě cesty vlakem od centra Tokya. Sice existují i přímé spoje mezi letišti, ale nechtěli jsme riskovat, že nám kvůli zpožděnému mezinárodnímu letu uletí navazující spoj (dřív jezdily pouze autobusy, které mohly často uvíznout v zácpě, dnes to vypadá, že existuje přímé vlakové spojení). Navíc jsme letěli s Emirates, kteří na Naritu přilétají v pozdních odpoledních hodinách. Dorazit do Sappora v noci se nám nezdálo jako nejlepší nápad (i zde se letiště nachází 50 km od města a do města je nutné dojet vlakem).
Rozhodli jsme se tedy v Naritě přespat a na Hokkaido odletět ráno, a to přímo z Narity. Přestože je Narita primárně mezinárodní letiště, i odsud můžete párkrát denně chytit let do hlavních japonských destinací. Výběr míst i časů je značně omezený, ale naštěstí pro nás Sapporo význačnou destinací je.
Čekala nás tedy noc v Naritě. Existují hotely přímo na letišti, ale v době, kdy jsme sháněli ubytování, byly buď plné, nebo za cenu, kterou jsme nebyly ochotní dát, takže jsme se rozhodli poohlédnout po nějakém hotelu přímo ve městě. Vybrali jsme generický business hotel přímo u nádraží, který nabízel shuttle bus na letiště zdarma.
Narita je malé město (130 tis. obyvatel) ležící na hranicích prefektury Chiba a Ibaraki, cca 60 km východně od Tokya. Nachází se zde chrám Naritasan, svatyně Katori, muzeum japonské historie Rehikahu a také (nepřekvapivě) muzeum letectví (Koukuu Kagaku Hakubutsukan).
Z města jsme toho bohužel neviděli mnoho. Na místo jsme se dostali až pozdě večer po setmění, většina obchodů už byla zavřená. Prošli jsme se po místní Omotesando (nákupní ulici), kde už bohužel nebylo moc k vidění, k chrámu Naritasan Shinshouji.
To bylo poprvé, kdy jsem navštívila chrám v noci, potmě bez lidí. Nebyl příliš nasvícený a celé místo působilo krásně strašidelně. Přestože se chrámy na noc nijak nezavírají, jsou to otevřená prostranství, člověk si připadal, že tam nemá co dělat a místní duchové ho brzy vyženou pryč. A nebo místní mrouskající se kočky…
Zpátky jsme se vraceli oklikou ulicí Denshamichi, kde jsme narazili jeden z nejbizarnějších japonských hřbitovů: ležel na mostě. Živě si vybavuju, jak jsme mířili k průchodu, nad kterým se proti temnému nebi tyčily stély náhrobků…
Nedaleko od nádraží jsme potkali průvod lidí v tradičních bílých oděvech, kteří městem nesli malý oltář. Po dojmech z procházky nás jako první napadlo, jestli se nejedná o pohřeb, ale šlo buď o malé lokální matsuri nebo nějakou soukromou oslavu. Přidali jsme se k průvodu, místní se nás rádi ujali.
Prohodili jsme s nimi pár slov anglicky a já jsem vyfasovala podezřelou plechovku s grepem na obalu. Ne, nebyla podezřelá, to jsem řekla špatně. Právě že vůbec nebyla podezřelá. Myslela jsem si, že jde o nějakou místní varinatu Sprite; bylo to sladké a bublinkaté. Cestou zpátky na hotel se mi začala lehce točit hlava. Stavili jsme se v konbini pro naše první onigiri a balené bento a došli na hotel. Tam už se se mnou motal celý svět a vážně jsem se zeptala muže, jestli náhodou není zemětřesení… Nebudu vás dále napínat, pochopitelně se nejednalo o žádný Sprite, ale chuuhai, místní alkoholický nápoj. Jedná se o mix shouchuu (destilát) a sodovky, má kolem 12 % alkoholu. Po 26 hodinách na cestě, dvou vlacích, dvou letadlech a hladová… Pít alkohol nebyl nejlepší nápad. V hotelu jsem se jen svalila na postel a nevěděla o světě.
Závěrečné ohlédnutí
Jsem ráda, že jsme se po příletu nikam nehonili a mohli si alepoň trochu prohlédnout místo, kterým každý jen projede a málokdo se zastaví. Spíš mě mrzí, že jsme neměli víc času, klidně by se tu dal strávit celý den. Kromě leteckého muzea bych někdy v budoucnu ráda navštívila historické městečko Sawara poblíž Narity, s jeho malebnými starými domky, kanály a hlavně muzeem místního kartografa (ehm).