Dojíždět do Japonských Alp na otočku nám nestačilo a rozhodli jsme se vyzkoušet to nejlepší, co Japonsko může nabídnout: přespat v horském ryokanu, tradičním japonském typu hotelu, kde spíte na tatami, k večeři dostáváte tu nejlepší kaiseki ryori a v mezičase se koupete v ronteburu s výhledem na horské masivy.
Nif věnovala hledání toho pravého ryokanu hodně času, protože jsme měli několik požadavků: aby byl opravdu uprostřed hor, nic městského, aby měl venkovní rotenburo, ne jen vnitřní bazén, a pak ten nejsložitější požadavek: aby měl smíšené koupele (ona je vážně škoda, když jedete jako pár nebo malá smíšená skupinka a nemůžete se koupat spolu). V minulosti byly všechny onseny smíšené, ale během éry Meiji, kdy se Japonsko otevřelo západu, se zavedlo striktně oddělené koupání dle pohlaví. Dnes se smíšené koupele dají najít, ale je to spíš výjimka. Nif se to povedlo.
Suimeikan Karukaya Onsen (pěkné fotky např. zde) je ryokan ztracený v údolí uprostřed Japonských Alp, na půl cesty mezi Matsumotem a Takayamou. Má sice vlastní autobusovou zastávku, ale hlavní silnice vedoucí údolím ho mine, protože zrovna v místě, kde se ryokan nachází, vede tunelem. Máte tedy opravdu soukromí.
Lázně, které k hotelu patří, jsou jedny z největších v Japonsku. Kromě vnitřních bazénů, které jsou označované jako "koupelna" (nevím, jak vypadají ty pánské, ale v dámských byl vodopád, takže říkat tomu koupelna mi přijde skoro jako urážka), mají několik venkovních bazénů. Ten hlavní je smíšený (opět, říkat tomu bazén je urážka, celá nádrž je vytvořená z kamenů, přesně zapadá do okolní přírody a nabízí různá zákoutí a převisy, takže vám nesněží na hlavu, navštívíte-li ho v zimě) a je to největší venkovní rotenburo v Japonsku. V onsenu se tradičně koupete nazí, plavky nebo jiné oblečení je zakázané, ale nám byl na recepci zapůjčen jakýsi ručník z plavkoviny, který jsme kolem sebe mohli omotat, pokud bychom se moc styděli. Co jsem si tak všimla, všechny ženy ve smíšeném bazénu byly do určité míry zakryté, muži to tolik neřešili. Etiketa beztak velí na nikoho příliš necivět.
Kromě hlavního onsenu tu mají i jeden menší čistě ženský. Ten je obehnaný vysokým bambusovým plotem, takže nenabízí takové výhledy, moc času jsme tam tedy nestrávili.
A pak tu mají tři venkovní onseny privátní. Na recepci si vyzvednete klíče a můžete se zamknout, aby vám tam nikdo cizí nelezl. Z oněch tří byl rozhodně nejkrásnější ten, který byl přímo na břehu řeky. Dalo se sedět ve 40stupňové vodě a ruku si chladit v řece, která měla vodu jen pár stupňů nad nulou.
Dalším lákadlem pobytu v ryokanu je jídlo. Kaiseki ryori je tradiční japonská haute cuisine, precizně připravené lokální a sezónní ingredience aranžované tak, aby se kromě úst najedly i oči. Večeře trvá kolem dvou hodin a vyzkoušet během ní můžete cca 15 různých chodů.
My jsme bohužel o jednu snídani přišli, protože jsme se vydali na celodenní výšlap do hor, a abychom se dostali na výchozí bod dostatečně brzo, museli jsme si přivstat. Kamikochi je malý rezort v horách tvořený v podstatě jen hotely, kempem, informační kanceláří a stánky se suvenýry. Slouží jako výchozí bod pro několik tras vedoucích do hor. Pozor, dostanete se sem jen autobusem, soukromá auta mají zakázaný vjezd.
My jsme sem přijeli v brzkém dopoledni a velice záhy litovali nedostatečného vybavení. Mrzlo a foukal studený vítr. Sice jsme věděli, že se během dovolené dostaneme do hor, ale když si balíte kufr na měsíc, neberete s sebou úplně všechno (zvlášť když víte, že naprostou většinu času budete trávit ve městech v sandálech a šortkách). Okamžitě po příjezdu jsme zapadli do obchodu, abychom se před cestou ještě trochu zahřáli a koupili si něco ke snídani. Nezdrželi jsme se ale dlouho, čekalo nás 800 výškových metrů stoupání na hřeben hor táhnoucí se od hory Oku-Hotaka, třetí nejvyšší hory Japonska (3190 m n. m.), na jih.
Cesta začala přechodem Kappabashi, krásného visutého mostu nad řekou Azusa (kappa je japonská mytologická bytost, obdoba našeho vodníka).
Pak už se jen stoupalo vzhůru, teplota klesala a nahoře nás kromě mlhy čekal i sníh. S tím jsme tedy nepočítali vůbec a i vzhledem k mizerné viditelnosti jsme zavrhli původní plány vylézt alespoň na nejbližší vrchol Nihiho-doppyo, případně až na Nishi-Hotaka, a místo toho si jen dali oběd v chatě Nishiho Sanso (naše oblíbené sansai, tentokrát včetně kapradí).
Odtamtud jsme zamířili na druhou stranu horského hřebene k lanovce Shin-Hotaka Ropeway, která má dolní stanici v údolí, kde stojí i náš ryokan. Tato lanovka má v Japonsku hned dvě prvenství: je to lanovka, která překonává největší převýšení (přes 1000 metrů) a byla to taky první lanovka v Japonsku, která má dvoupatrové gondoly. Není tedy divu, že jsme se na jízdu dost těšili.
Bohužel, jak jsem psala, všude kolem nás se válely mraky, takže z nádherných výhledů do údolí nebylo skoro nic (fotky s výhledem jsou až ze spodní poloviny cesty).
Po silnici jsme utrmácení a zmrzlí došli zpátky do ryokanu a na pár hodin se naložili do teplé vody. K večeři jsme tentokrát nedostali klasickou kaiseki ryori, ale udělali nám shabu shabu, jednu z japonských variant hot potu (horkého kotlíku): máte na stole nádobu s vývarem, ve kterém si vaříte ingredience dle vlastní chuti. V nabídce bylo wagyu (to nejkvalitnější japonské hovězí rozpoznatelné dle typické tukové kresby), různé druhy zeleniny a houby.
Závěrečné ohlédnutí
Japonské Alpy jsou nádherné. Pobyt ve ryokanu je to nejlepší, co v Japonsku můžete vyzkoušet – ale taky za to patřičně zaplatíte. Nás vyšel pobyt za jednoho za jednu noc kolem 20 000 yenů, to bylo tehdy kolem 5 000 Kč. Jela bych sem znova? Pravděpodobně ne, ale ne proto, že by se mi tam nelíbilo. Spíš bych ráda poznala i jiné kouty Alp a Karukaya byla přeci jen dost zastrčená. Ale s půjčeným autem, proč ne. Jako první seznámení s ryokanem a venkovním koupáním to ovšem bylo to nejlepší, co jsme si mohli vybrat.
Anekdota na konec: dnes už se ubytování v Karukayi dá zamluvit na běžných rezervačních portálech, ale v roce 2011 měli na svých stránkách jako jediný kontakt telefon a fax. Nif se nejprve pokusila odfaxovat objednávku v angličtině, ale na tu nikdo nereagoval. Poprosili jsme tedy kamarádku japanistku, jestli by nebyla tak hodná a nezavolala tam. Telefon zvedli, rezervaci potvrdili, ale my tam jeli bez jakéhokoli papíru v ruce jen s informací, že máme pokoj zarezervovaný na jméno Eva. Nikdo z nás se tak nejmenuje :)