Z Kotohiry jsme se vlakem přesunuli do Tokushimy na východním okraji Shikoku. Tokushima samotná není ničím zajímavá, v turistické centrum se mění jen jednou ročně během tanečního svátku awa odori. Ten se koná během buddhistického svátku mrtvých obon zhruba v půli srpna, tedy mimo termín naší návštěvy. My jsme měli s Tokushimou jiné plány.
V prvé řadě jsme se chtěli zajet podívat do Naruta. Naruto je malé městečko na severovýchodním cípu ostrova Shikoku, ze kterého vede majestátní bílý most na ostrov Awaji, jedna ze tří pozemních spojnic mezi Shikoku a Honshuu. Toto místo je zajímavé tím, že úžina mezi Shikoku a Awaji je nejužším místem spojujícím Vnitřní moře a Tichý oceán. Při každém přílivu a odlivu se masy vody valí onou úžinou jedním nebo druhým směrem a vytváří obrovské víry. To je samozřejmě veliká turistická atrakce, na kterou se můžete vydat podívat výletní lodí nebo (jako v našem případě) se projít po skleněné lávce pod výše zmiňovaným mostem.
Nevím, jestli jsme nebyli na místě v tu pravou chvíli nebo se vodám příliš nechtělo, ale z vírů byly vidět spíš jen náznaky, a tak hlavní atrakcí zůstal jen nádherný most. A samotná cesta na místo. Z Tokushimy nejprve jedete malým motoráčkem. Je to typická lokálka, která projíždí hustou zástavbou, takže máte pocit, že místním jedete skrz dvorky a zahrádky. V Japonsku jsou normy na vzdálenost od železniční trati asi hodně benevolentní, domky jsou nalepené přímo na ni. Posledních pár kilometrů cesty vás sveze místní autobus; ještě že jsem měla nastudováno, jak funguje placení jízdného! Nastoupíte zadními dveřmi a z turniketu si vytáhnete lístek s číslem vaší zastávky. Vzadu na kabině řidiče je světelná tabule s čísly zastávek, pod každým svítí cena. Čím delší trasu jedete, tím vyšší číslo se tam objeví. Ve chvíli, kdy vystupujete, si přečtete konečnou cenu pod svým číslem, přesnou částku vhodíte spolu s lístkem do plastové piksly u řidiče (obvykle hned vedle bývá i rozměňovač na bankovky) a vystoupíte předními dveřmi.
Druhý den jsme si vyzkoušeli jiný typ dopravy: poprvé jsme si v Japonsku půjčili auto. Měli jsme ho objednané dopředu a díky bohu za to, protože v půjčovně neuměl nikdo anglicky. Protože o nás ale věděli dopředu, měli aspoň nachystané nějaké jednoduché pokyny v angličtině (přeložené pravděpodobně google překladačem). Po vyplnění papírů a schválení kreditní karty jsme mohli vyjet. Mimochodem, půjčovny aut jsou asi jediné místo v Japonsku, kde vyžadují kartu. Kdekoli jinde je s tím spíš problém, buď berou jenom cash, nebo často nefungují karty vydané v zahraničí (nejaponské). A to i v hotelích. K půjčení auta ale musíte mít kreditku.
Vyfasovali jsme maličký Nissan March. Přišel nám mrňavý a trochu jsme se báli, jestli zvládne cestu, kterou jsme mu nachystali, ale jak jsme za něj nakonec byli rádi! Po pár perných minutách zvykání si na automat, jízdu vlevo a to, že blinkry a stěrače jsou opačně než u nás (ano, byl na nás zajímavý pohled, když jsme vyjížděli ze dvora, a myslím, že obsluha se v duchu s autem už rozloučila) jsme vyrazili směr vnitrozemí.
Oba rádi chodíme po horách, tak jsme se rozhodli využít pěkného počasí a vylézt na druhou nejvyšší horu Shikoku Tsurugi-san. Cesta k ní je dlouhá asi 80 km, ale my jsme ji jeli odhadem tak hodinu a půl. Na vině byly jak japonské předpisy (mimo obec jedete většinou 50-60 km/h, v obci 30-40 km/h), tak hlavně terén. Větší část trasy se proplétáte křivolakými údolíčky a serpentýnami na svazích hor, navíc v našem případě zaúřadoval tajfun, který se oblastí prohnal před několika dny a některé silnice zavalily sesuvy půdy. Zpátky jsme zkusili jinou trasu: sjet do údolí řeky Yoshino a pokračovat souvislou zástavbou, ale moc jsme si nepomohli, protože serpentýny v prvním úseku cesty byly ještě horší a v zástavbě se jelo max. padesátkou.
Ale ty serpentýny! Ještě nikdy jsem se tak moc nebála v autě jako tady; jak jsem byla ráda za prťavoučký March! Už tak se na silnici sotva vešel! Manžel to glosoval vyjádřením, že to, co se tady staví jako cyklostezka, je v Japonsku obousměrná silnice…
Tsurugi-san se zvedá do výšky 1955 m n. m. Z parkoviště vám stačí vystoupat 500 výškových metrů, ale pokud se na ně necítíte, 300 z nich vás může vyvézt sedačková lanovka. My se vydali pěkně po svých jednou z několika cest, které nahoru vedou.
Po cestě je i několik chrámů a říčních pramenů. Během stoupání jsme potkali asi stoletého dědečka, který motyčkou spravoval kamenitou cestu.
Na vrcholu hory stojí horská chata, kde si můžete dát teplé jídlo. Zapomeňte na vysokohorskou přirážku, takový koncept asi v Japonsku neznají. Jídlo tam stálo úplně stejně jako dole pod kopcem.
Kousek od Tsurugi-san je ještě jedna místní atrakce: Oku-Iya kazurabashi. Jedná se o dva visuté mosty spletené z dřevěných prutů (dnes už pro jistotu vyztužených ocelovým lanem). Dřív jich v údolí Iya bylo 13, do dneška se zachovaly jen tyto dva. Kromě nich je tam nově postavená i lanovka, kterou se můžete sami převézt na druhou stranu.
Ještě pár slov k vracení auta. Auto byste měli vracet s plnou nádrží (a čisté). Výhodou japonských benzínek je, že obsluha se o všechno postará, auto umyje, benzín natankuje, stačí jen zaplatit. Zajímavostí je, že spousta benzínek nemá kvůli nedostatku místa stojany, ale hadice s pistolemi se spouští na lanech ze střechy, kde jsou zavěšené.
Závěrečné ohlédnutí
S pobytem v Tokushimě jsem byla spokojená. Z města samotného jsme moc neviděli, ale ono v něm na koukání opravdu moc není. Pokud bych se sem měla někdy vracet, tak jedině v době konání matsuri awa odori, ale to bych se asi musela zbláznit, v létě mě v Japonsku nikdo neuvidí! Most v Narutu byl krásný, ale nejsem si jistá, jestli stál za celodenní výlet. Zato do údolí Iya a vůbec celého shikokského vnitrozemí se jednou vrátím určitě.