Oproti původním předpokladům jsme zjistili, že nejlepší způsob, jak se dostat z Takayamy do Tokya, není vlakem, ale dálkovým autobusem. Takayama má přímé autobusové spojení na nádraží Shinjuku v Tokyu, cesta trvá cca 5,5 hodiny. Kdybychom jeli vlakem, museli bychom nejdřív rychlíkem do Nagoyi (2,5 hodiny) a pak shinkansenem Tokya (další 1 a 3/4 hodiny), takže cesta by trvala jen o hodinu méně, zato by nás to stálo 2,5násobek ceny lístku na autobus. Nebylo tedy co řešit, ráno jsme sedli na autobus a naposledy si užili výhledy na Japonské Alpy.
Nádraží Shinjuku je údajně nejrušnější nádraží na světě, denně odbaví na 2 miliony cestujících. Protíná se tu 12 linek vlaků a metra a je tu i obrovské autobusové nádraží. No co vám budu povídat, po zkušenostech z Osaky a Kyota jsme se děsili, kam to přijedeme a jestli budeme schopní najít náš spoj.
Ano, celý ten dopravní hub je obří, rozlezlý do stran a v několika patrech, ale vše je přehledně značené a ani na chvíli jsme netápali a vše bez problémů našli. Vyřídili jsme si pasmo, předplacenou kartičku na tokijské mhd, a sedli na Yamanote line směr Ueno, odkud jsme metrem dojeli do Asakusy.
Asakusa je čtvrť v severní části Tokya a my si ji k ubytování nevybrali náhodou. Je to jedna z tokijských čtvrtí, kde ještě přetrvává duch starého Tokya. Původně se jednalo o zábavní čtvrť plnou divadel kabuki a červených luceren, později se přidala kina a další formy zábavy. Část byla zničena během druhé světové války, ale centrum čtvrti zůstalo zachováno.
V centru dění je dnes nákupní ulička Nakamise doori, která končí před jedním z nejstarších a nejvýznamnějších tokijských hrámů Sensoji. Pochází už ze 7. století, ale jeho současná podoba je výsledek rekonstrukce po 2. sv. v. Abyste se do chrámu dostali, musíte projít branou Kaminarimon, která je symbolem Asakusy.
V Asakuse stále ještě funguje několik divadel (doufám, že se jednou v budoucnu do nějakého podívám), ale většina uliček je plná obchodů a obchůdků se vším možným i nemožným a restaurací. Západní okraj Asakusy lemuje Kappabashi dori, která je známá prodejem plastových maket jídel, které jsou vystaveny ve výlohách restaurací. Pokud byste si chtěli z Japonska přivézt nějaké nádobí, hledala bych rozhodně zde.
Na prohlídku Tokya jsme měli tři celé dny. A protože každý z nás chtěl vidět něco jiného, chodili jsme si většinu času sami po vlastní ose a potkávali se až večer.
První den se Nif s mým mužem vydali pryč z Tokya do Fuji-Q Highland. To je obrovský zábavní park v oblasti pěti jezer pod horou Fuji plný jak klasických pouťových atrakcí (kolotoče, horské dráhy), tak speciálních tematických atrakcí k populárním anime seriálům nebo seriálům pro děti (třeba k mašince Tomášovi). Cesta ze Shinjuku trvá asi dvě hodiny, takže to chtělo si přivstat. Bohužel jim to moc nepomohlo, protože navzdory všemu, co se o japonských drahách vypráví, měl vlak půl hodiny zpoždění. Díky tomu ale byli svědky onoho slavného nacpávání cestujících do vagónů (takže ano, opravdu to existuje, není to jen urban legend).
Ve Fuji-Q si zaplatíte jednorázový vstup a atrakce pak máte zadarmo. Stejně jako asi miliarda ostatních návštěvníků, což bohužel znamená, že průměrná délka fronty na horskou dráhu je 1,5 hodiny. Nif s Radkem strávili ve Fuji-Q celý den, ale stihli za tu dobu jen 3 jízdy…
Já se mezitím vydala objevovat Tokyo. Po krátké zastávce u mrakodrapů na Roppongi jsem se vydala do Meiji jingu, svatyně zasvěcené císařovi Meijimu a jeho ženě. Svatyně leží uprostřed obrovského parku Yoyogi. Když se v něm procházíte, vůbec nemáte pocit, že byste byli uprostřed největšího města na světě. Pokud se tam vydáte ve všední den, nepotkáte ani moc turistů. A ti, co tam budou, se rozprostřou na poměrně rozsáhlé ploše, svatyně je navržena dost velkoryse a místem se nešetřilo. Což je jen dobře, protože během oslav Nového roku ji navštíví na 3 miliony lidí.
Ve parku jsem si zaplatila vstup do Vnitřní zahrady. To doporučuju všem, kteří si potřebují odpočinout od ruchu velkoměsta.
Abych si naopak ale onoho ruchu užila, vydala jsem se do čtvrti Ikebukuro na severozápadě Tokya. Přiznávám, že hlavní motivací bylo anime Durarara!, které se zde odehrává, a také to, že jedna z místních ulic měla být obdobou Akihabary (centra fanoušků her a anime), ale zaměřená na ženské publikum. Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla, a ještě něco navíc. Ikebukuro je velmi atmosférické, pokud rádi pozorujete cvrkot lidí a pokud rádi nakupujete. Je tam spousta bočních uliček a zajímavých zákoutí a rozhodně jsem tam nebyla naposledy.
Druhý den se Nif vypravila prozkoumávat prefekturu Chiba na východ od Tokya a my s Radkem zamířili na Odaibu. Odaiba je umělý ostrov uprostřed tokijského zálivu. Slouží primárně jako zábavní a výletní centrum, jsou tam nákupní střediska, lázně, galerie, muzea, slavný veletržní palác Tokyo Big Sight a sídlí zde japonská televize Fuji TV. S pevninou je ostrov spojený ikonickým Rainbow Bridgem, dvoupatrovým mostem přes tokijský záliv.
Na Odaibu vede i linka klasického metra, ale já vám doporučuju si připlatit a zajet si tam monorailem. Ten začíná ve stanici Shimbashi ležící na okružní lince Yamanote (asi nejdůležitější linka městské dopravy), musíte ale přejít na speciální nástupiště v jiné budově. Monorail je plně automatizovaný (nemá řidiče), a jeho trať vede ve výšce nad okolními ulicemi, takže nabízí nádherné výhledy na Tokyo. Na Odaibu přejedete právě po onom zmiňovaném Rainbow Bridge.
Na Odaibě nemusíte jen prolézat nákupní centra, zajímavá je i samotná procházka po ostrově. Odaiba nabízí několik promenád, pláže a krásný výhled zpět na Tokyo. My si ji prošli pěšky a pak zamířili do Miraikanu, Národního muzea vědy a inovací. Je to muzeum věnované, jak už název napovídá, vědě a technice a jeho hlavním tahákem (aspoň pro mě) je Asimo, humanoidní robot vyrobený v roce 2000 firmou Honda.
Radek se celý den cítil pod psa a po procházce na Odaibě se vydal na hotel odpočívat. Já zamířila zpátky do západní části Tokya prozkoumat Harajuku a jeho nákupní ulice Omotesando (převážně luxusní zboží a velké obchody s japonskými suvenýry) a souběžnou Takeshita dori (aktuální móda pro mladé; pokud vás zajímá bláznivý tokijský streetwear, musíte sem).
Potom jsem zamířila do Shibuyi. Jestli se u nás říká "sejdeme se pod koněm", mají Japonci obdobné rčení "sejdeme se u Hachika". Asi každý už slyšel příběh o psovi, který každý den čekal na nádraží na svého pána, až se vrátí z práce, a dělal to i mnoho let poté, co jeho pán zemřel. Japoncům jeho příběh natolik učaroval, že mu postavili sochu, a shibuyské nádraží má i oficiální Hachiko exit.
Toho jsem samozřejmě nemohla nevyužít a napsala jsem zprávu Nif, že jestli se už vrátila z Chiby, ať za mnou přijede a sejdeme se u Hachika. Ano, vrátila se, v tu dobu už byla na hotelu v Asakuse. Rozhodla jsem se tedy čekat a pozorovat cvrkot kolem. Už se setmělo a čtvrť ožívala nočním životem. Najdete tu spoustu restaurací a barů, kolem nádraží je několik slavných obchodních domů s módou (většinou budete znát z fotek aspoň Shibuya 109) a v zadních uličkách stojí takové množství love hotelů, že se této oblasti říká Love Hotel Hills. A samozřejmě hlavní tahák, který sem přitahuje množství turistů s foťáky: Shibuya crossing, velká křižovatka přímo před nádražím, která je asi nejfotografovanějším místem z celého Tokya.
Na Nif jsem nakonec čekala víc než hodinu. Asakusa je na druhém konci města, takže jen dojet sem trvalo dost dlouho, ale Nif se také povedlo ztratit pasmo a neměla se jak dostat přes turnikety metra. Nakonec se nadrzo protáhla za spěchajícím Japoncem a celá vystresovaná běžela za mnou, jen aby na posledních 10 metrech zakopla o kufr kolemjdoucího turisty a rozplácla se před Hachikem jak dlouhá, tak široká…
Třetí den jsme se s Nif vypravily do ráje otaku (fanoušků anime, mangy a her), do Akihabary. Dříve byla Akihabara známá hlavně díky velkému množství obchodů s elektronikou. Ty tam jsou pořád, ale mezi nimi je také velké množství podniků cílících právě na otaku komunitu, ať už jsou to obchody s mangou a merchandisingem, nebo různé tematické kavárny.
Když už jsem u těch tematických kaváren, je tu taky asi největší koncentrace maid café. Pokud by náhodou někdo netušil, o co jde: jsou to kavárny, kde vás obsluhují servírky oblečené jako maidky (viktoriánské služebné). Je kolem toho celá kultura, která má svá pravidla, a my si to chtěly vyzkoušet taky. Bohužel jsme si neudělaly žádnou rešerši předem a prostě se nechaly odlovit náhodnou maidkou-naháněčkou, která sháněla zákazníky na ulici (ehm, to zní hodně blbě… tyhle podniky jsou vážně jen kavárny!). V kavárně nás obsluhovala jediná cizinka (pravděpodobně proto, že uměla anglicky), blonďatá Němka. Objednaly jsme si kávu a zákusek a nechaly si je od ní ozdobit. Abych nelhala, za ty peníze to rozhodně nestálo. Kdybych po podobném zážitku zatoužila znovu, vyhledám si recenze podniků předem. A nebo možná spíš zamířím do Ikebukura do butler café :)
Večer po setmění jsme se vypravily objevovat divočejší část města, Shinjuku. V okolí nádraží je obrovská zábavní čtvrť Kabukicho plná putyk a barů, nočních klubů a host clubů (hezky s fotkami obsluhujících chlapců a slečen venku na billboardech), bordelů a love hotelů. Ne že bychom plánovaly někam zajít (to bychom si ani nemohly finančně dovolit), ale chtěly jsme to vidět naživo. Je to přesně tak hlučné, barevné a blikající, jak si asi představujete.
Výpravu jsme zakončily na druhé straně kolejí, které oddělují vykřičenou čvrť od čtvrti vládní. Ano, v Shinjuku sídlí tokijský magistrát a v jeho Tokyo Metropolitan Government Office můžete vyjet do 45. patra na vyhlídkovou plošinu, kam je vstup zcela zdarma.
Poslední den jsme měli odlétat až pozdě odpoledne, takže v plánu bylo ještě vyrazit někam do města. Nif se hned po snídani vydala do Harajuku a my s Radkem vyrazili o něco později do Asakusy na oběd. Jak jsem zmiňovala, už několik dní mu nebylo moc dobře, zřejmě se nastydnul během výletu do Fuji-Q, tak jsme program pojali hodně volně. Na oběd jsme zašli do naší oblíbené asakuské restaurace a Radek si objednal svůj milovaný udon. Jenže dát si litr horké polévky ve chvíli, kdy je vám blbě a máte asi horečku, nebyl ten nejlepší nápad: po dojedení polévky omdlel. Naštěstí to byla tak maličká restaurace, že v ní bylo jen pár míst k sezení u barového pultu a my měli místa hned u stěny. Opřela jsem ho o zeď a svou chabou japonštinou vysvětlovala majitelce/kuchařce, co se děje. Paní se o nás postarala, věnovala nám studený ručník a pomohla mi dostat Radka ven. Pak už jsem ho jen odnavigovala zpátky do hostelu, kde prospal zbytek odpoledne, než byl čas vyrazit na letiště.
Závěrečné ohlédnutí
Nevím, nakolik to bylo z článku patrné, ale miluju Tokyo. Na to, jak je to velké město, nepůsobí nijak klaustrofobicky ani tísnivě, jsou v něm celé čtvrti s poměrně nízkými domy, je v něm hodně zeleně (nejen té v parcích) a ani ta nechvalně známá rušná doprava mi nepřišla nijak hrozná (aspoň v porovnání s Osakou, ale je pravda, že jsme se cíleně vyhýbali ranní i večerní dopravní špičce). Davy lidí jsou přesně v těch místech, kde je čekáte, ale jinde je relativní klid. Do Tokya jsem se už jednou vrátila (i když jen na den a půl) a hodlám se tam vracet i v budoucnu, stále je co objevovat.